V této sekci naleznete právní normy, z nichž vychází právní základ alternativního řešení sporů v rozhodčím řízení v České republice. Možná vás překvapí, že jde pouze o jediný zákon, Ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod. Procesní úprava arbitráže je totiž moderní a jednoduchá – právě to je jednou z příčin její obliby a efektivity. Dále jsou zde k dispozici texty mezinárodních smluv, na jejichž základě lze uplatnit výsledky rozhodčího řízení v zahraničí. Jde o Úmluvu o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (tzv. Newyorskou úmluvu), účinnou na našem území již od roku 1959, a Evropskou úmluvu o obchodní arbitráži, účinnou od roku 1963. Díky tomu, že Newyorskou úmluvu přijala většina států, nepředstavuje výkon rozhodčích nálezů na mezinárodní úrovni při dodržení příslušných postupů žádný problém.
Historicky lze principy rozhodčího řízení a související normy na našem území vystopovat již mnoho století nazpět. Předpisy upravující průběh arbitráže se objevily ve 12. století – konkrétně ve Statutách Konráda Oty popisujících fungování tzv. „zlubného súdu“. Pravidla už tehdy obsahovala úpravu rozhodčí smlouvy, obecné postupy při řízení, vydávání nálezů a postup při jejich neplnění. Koncem 15. století se ustálila praxe přistupování k rozhodčímu řízení především jako k prostředku mediace, kdy se strany snažily urovnat spory cestou smíru. Civilní soudní řád z roku 1781 zásady procesního práva jen lehce upravil, významnější změny přinesl až říšský zákon č. 113/1895. Specifikoval pravidla týkající se vzniku pravomoci rozhodce, předmětu sporu či např. písemnosti rozhodčí smlouvy. Další úpravu přineslo až přistoupení Československa k Ženevskému protokolu a Ženevské úmluvě roku 1931, čímž se naše země stala spolutvůrcem moderní mezinárodní arbitráže. Po roce 1948 komunistický režim používal rozhodčí řízení téměř výhradně v oblasti mezinárodního obchodu. Změnu přinesl až rok 1989 a následné přijetí zákona č. 216/1994 Sb.
Zákon o rozhodčím řízení (216/1994 Sb.)
Listina základních práv a svobod