Téma: Přiměřenost použití občanského soudního řádu v rozhodčím řízení
Právní věta:
„Přiměřené užití občanského soudního řádu v rozhodčím řízení neznamená, že ustanovení občanského soudního řádu lze mechanicky užít tam, kde strany, rozhodci či zákon č. 216/1994 Sb. mlčí, nýbrž že při této aplikaci je nutné zohlednit zásady, na nichž je rozhodčí řízení vystavěno (zásadu rovnosti stran zahrnující povinnost poskytnout jim plnou příležitost k uplatnění práv, zásadu dispoziční, zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení, zásadu projednací, zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu neformálnosti vedení řízení).“
Komentář:
Nejvyšší soud ČR tímto rozhodnutím konstatoval, co znamená přiměřené užití občanského soudního řádu („OSŘ“) dle ust. § 30 zákona o rozhodčím řízení. Přiměřené užití neznamená mechanické – „otrocké“ užití OSŘ v rozhodčím řízení. Takový výklad by do velké míry naprosto eliminoval mnohé výhody rozhodčího řízení, jež je z podstaty značně méně formální než soudní řízení. Přiměřené užití OSŘ tedy znamená podpůrné užití OSŘ tam, kde je to v souladu se zásadami rozhodčího řízení možné a vhodné.
Citace ze zdroje: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1592/2006, ze dne 26. dubna 2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného S. F., s. r. o., proti povinnému P. B., pro 17.406,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 24 Nc 4214/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 1. 2006, č.j. 40 Co 69/2006-17, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 19. 12. 2005, č.j. 24 Nc 4214/2005-8, kterým Okresní soud v Přerově zamítl návrh, jímž se oprávněný domáhal podle rozhodčího nálezu z 15. 9. 2004, sp. zn. 1136/2004, k vydobytí pohledávky 17.406,- Kč s příslušenstvím nařízení exekuce. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že rozhodčí nález – přestože je opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti – podkladem pro nařízení exekuce být nemůže, neboť není vykonatelný; povinnému totiž nebyl doručen. Protože zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), nestanoví jinak, užijí se na doručování písemností v rozhodčím řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, tedy v daném případě § 46 odst. 4 ve znění účinném v době, kdy se doručení titulu mělo uskutečnit. Odvolací soud – pochybuje vůbec o tom, zda „pod postup, kterým mají rozhodci vést řízení, lze zahrnout úpravu doručování rozhodčího nálezu či usnesení vydaného rozhodcem“ – dohodu účastníků o způsobu doručení rozhodčího nálezu, zakládající fikci doručení bez ohledu na to, zda se adresát v místě doručení zdržoval, považoval za neplatnou pro rozpor s výše uvedeným ustanovením (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů). Taková dohoda, argumentuje dále, se rovněž příčí zásadám rovného postavení a poskytnutí stejných příležitostí k uplatnění práv v rozhodčím řízení (§ 18 a § 19 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, kterým prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), oponuje závěru o nevykonatelnosti rozhodčího nálezu; zásadní právní význam spatřuje v otázce, zda postup, kterým mají rozhodci vést řízení, zahrnuje i úpravu doručování rozhodčích nálezů nebo usnesení vydaných rozhodcem. Účastníci sjednali ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. dohodu o způsobu doručování písemností v rozhodčím řízení a podle dohodnutých pravidel byl rozhodčí nález povinnému (náhradním způsobem) doručen. Okruh procesních otázek, ohledně kterých se strany mohou pro účely rozhodčího řízení dohodnout, není žádným způsobem omezen či taxativně vyjmenován; mohou tedy, dovozuje dovolatel, upravit jakékoli otázky týkající se postupu řízení, budou-li zachovány základní zásady rozhodčího řízení, tj. zásady stejné příležitosti a rovného postavení stran. Podle dovolatele není vyloučeno, aby se dohoda o postupu, kterým má rozhodce vést řízení, týkala i způsobu, jakým bude rozhodčí nález doručován, a je-li taková dohoda, je rozhodce povinen se jí řídit. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř., § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“); ten je dán tím, že otázkou, zda si mohou strany rozhodčího řízení dohodou sjednat způsob, kterým jim bude doručen rozhodčí nález, se Nejvyšší soud dosud nezabýval.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce (§ 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.). Soud nařídí exekuci a jejím provedením pověří oprávněným označeného soudního exekutora, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce (§ 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.); k nim patří (mimo jiné) existence exekučního titulu, tj. rozhodnutí soudu, jiného orgánu, popř. jiného subjektu, anebo listina, která je objektivním právem uznána za přímo vykonatelnou.
Podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb. je exekučním titulem vykonatelný rozhodčí nález. To, zda podkladový titul je z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelný, a to jak po stránce formální, tak i po stránce obsahové (materiální), zkoumá soud před nařízením exekuce. Není přitom omezen údaji vyplývajícími z potvrzení o vykonatelnosti, jímž titul opatřil orgán, který ho vydal, ale je oprávněn správnost potvrzení o vykonatelnosti přezkoumat (§ 41, § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., § 275 odst. 2 o.s.ř.). Vykonatelnost – v jednotě obou aspektů – lze ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k nucenému uskutečnění cestou exekuce; nevykonatelnost titulu je důvodem pro zamítnutí návrhu.
Podle ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. musí být písemné vyhotovení rozhodčího nálezu (stejné platí i pro usnesení ve smyslu § 23 písm. b/ cit. zákona) doručeno stranám a po doručení opatřeno doložkou o právní moci. Nezbytnost doručení zákon zdůrazňuje proto, že rozhodčí nález – za podmínek vyjádřených v § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. – nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Protože doručování rozhodčích nálezů nebo usnesení není v zákoně č. 216/1994 Sb. upraveno, uplatní se ustanovení o doručování písemností v občanském soudním řízení (srov. § 30 zákona č. 216/1994 Sb.). To znamená, že písemné vyhotovení rozhodčího nálezu (stejně jako rozsudku, viz § 45b odst. 1, § 158 odst. 2 o.s.ř.) se doručuje stranám (účastníkům rozhodčího řízení) do vlastních rukou. Právní moc a vykonatelnost je pak podmíněna účinným doručením rozhodčího nálezu.
V projednávaném případě je exekučním titulem rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. T. V. dne 15. 9. 2004, sp. zn. 1136/2004. Pravomoc rozhodce k projednání sporu a rozhodnutí byla účastníky založena rozhodčí doložkou ve smlouvě o půjčce č. 2003-2920 a zajišťovacím převodu práva k movitým věcem (dále jen „smlouva o půjčce“). Součástí rozhodčí doložky je toto ujednání: „Pro účely doručování písemností v rámci smluvního vztahu a také v rozhodčím řízení si strany dohodly, že doručování se provádí na adresu bydliště/sídla stran, jak je uvedeno v záhlaví této smlouvy. V případě změny adresy bydliště/sídla jsou účastníci povinni tuto změnu prokazatelným způsobem písemně oznámit druhé smluvní straně. V případě, že se písemnosti z takto uvedených adres bydliště/sídla vrátí jako nedoručená, považuje se za doručenou dnem následujícím po dni, kdy byla zásilka vrácena zpět odesílateli (smluvní straně nebo rozhodci), a to i když se účastník o tomto doručení nedozvěděl“. Z obsahu rozhodčího spisu bylo soudy nižších stupňů zjištěno, že zásilka s písemným vyhotovením rozhodčího nálezu byla povinnému prostřednictvím pošty zaslána – doporučeným dopisem s dodejkou – do vlastních rukou na adresu uvedenou ve smlouvě o půjčce (H. 4, Mlýnská 221). K přepravě byla zásilka podána 17. 9. 2004 (na poště P. 4, R 004285) a následně vrácena zpět odesílateli dodací poštou v H. dne 22. 9. 2004 se zprávou, že doručeno nebylo, neboť adresát (povinný) je na uvedené adrese neznámý. Na podkladě tohoto sdělení pošty a v souladu s ujednáním v rozhodčí doložce opatřil rozhodce (vycházeje z toho, že oprávněnému byl doručen 15. 9. 2004) rozhodčí nález potvrzením o nabytí právní moci dne 23. 9. 2004 (čtvrtek), i když se povinný „o tomto doručení nedozvěděl“. Protože výrok zavazoval k plnění do tří dnů od právní moci, vyznačil rozhodce vykonatelnost nálezu dnem 27. 9. 2004 (pondělí).
Podle ustanovení § 46 odst. 4 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2004, nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručení zásilky náhradním způsobem (uložením) je tedy vyloučeno, nezdržoval-li se adresát v místě doručení v době, kdy doručující orgán mu hodlal zásilku předat. Splnění tohoto předpokladu z obsahu spisu nevyplývá, naopak bylo zjištěno, že povinný na adrese, kam mu bylo podkladové rozhodnutí doručováno, byl neznámý. Ostatně o tom, že rozhodčí nález nebyl povinnému tímto postupem doručen, nejistota nepanuje; opak netvrdí ani dovolatel.
Pro posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu je podstatné, zda úprava rozhodčího řízení připouští, aby si strany ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. dohodly odlišně pravidla (postup) doručování písemného vyhotovení rozhodčího nálezu, popřípadě aby se podrobily podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb. statutu (řádu) stálého rozhodčího soudu, jímž jsou odlišná pravidla doručování písemného vyhotovení rozhodčího nálezu určena.
Podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. mohou stálé rozhodčí soudy vydávat své statuty a řády, které musí být zveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců. Podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem.
Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Otázky řízení mohou být rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliže k tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci. Podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., není-li uzavřena dohoda podle odstavce 1, postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují za vhodný. Vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu.
Pro posouzení otázky nabídnuté k dovolacímu přezkumu je nutné nejprve se zabývat „postupem, kterým mají rozhodci vést řízen“. Zákon č. 216/1994 Sb. používá i další termíny, a to „otázky řízení“ (§ 19 odst. 1, věta druhá) a „způsob řízení“ (§ 13 odst. 2, věta druhá). Není na místě činit rozdíly mezi uvedenými pojmy už s ohledem na to, že strany si mohou zvolit v rozhodčí smlouvě příslušnost stálého rozhodčího soudu, aniž by se podrobily jeho řádu (§ 13 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb.), či zvolit variantu řízení u příležitostného rozhodce a pro procesní pravidla odkázat na řád stálého rozhodčího soudu (srov. Doc. JUDr. R., N., CSc., Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku, ASPI Publishing, s.r.o., Praha, 2002, vydání první, str. 90). Vzhledem ke způsobu užití vyjadřují totéž, a to pravidla určující postup rozhodců v rozhodčím řízení, tj. činnost rozhodců od zahájení rozhodčího řízení (§ 14 zákona č. 216/1994 Sb.) do okamžiku jeho ukončení (§ 23, § 27 zákona č. 216/1994 Sb.). Předmětem dohody může být – obecně – postup v řízení, jehož cílem je zjištění skutkového stavu věci, na základě kterého je o majetkovém sporu mezi stranami rozhodnuto. Rozsah „otázek řízení“ není zákonem č. 216/1994 Sb. přímo regulován, pouze je jeho kogentními ustanoveními a ustanoveními, z nichž vyplývají základní zásady českého rozhodčího řízení (viz § 18), vymezen rámec, ve kterém se mohou strany (rozhodci) pohybovat. Platí, že na otázky, u kterých nebyla možnost dispozice s nimi využita, stejně jako na otázky, které nespadají do uvedeného rámce, je nutné aplikovat v souladu s § 30 zákona č. 216/1994 Sb. přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. To znamená, že ustanovení občanského soudního řádu nelze užít mechanicky tam, kde strany, rozhodci či zákon č. 216/1994 Sb. mlčí, nýbrž že při této aplikaci je nutné zohlednit zásady, na nichž je rozhodčí řízení vystavěno (zásadu rovnosti stran zahrnující povinnost poskytnout jim plnou příležitost k uplatnění práv, zásadu dispoziční, zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení, zásadu projednací, zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu neformálnosti vedení řízení).
Doručování rozhodnutí stranám součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení, není. Je tomu tak proto, že – jak již bylo naznačeno výše – stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález (srov. § 23, § 24 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.), případně vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci ve smyslu § 27 zákona č. 216/1994 Sb. (ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. proto počítá se zvláštní – jinou než o postupu v rozhodčím řízení – dohodou stran, nemá-li být rozhodčí nález odůvodněn). Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí tudíž zásadně nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení. Jinými slovy, písemné vyhotovení rozhodčího nálezu nebo usnesení musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností (§ 45 a násl. o.s.ř.).
Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, podle něhož rozhodčí nález není vykonatelný (protože jeho písemné vyhotovení nebylo povinnému účinně doručeno), je správný; Nejvyšší soud proto – vyloučiv vady řízení vyjmenované v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (povinnému náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu