Téma: K otázce právního postavení stálého rozhodčího soudu
Právní věta:
„Rozhodčí soud je soukromou osobou, která je soudem jen podle názvu, nepatří do soustavy soudů podle zákona o soudech a soudcích a není orgánem veřejné moci. Má povahu odborné organizace zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil.“
Komentář:
Stálý rozhodčí soud bývá často doporučován a vnímán jako instituce, jejíž provoz je garantován státem, stejně jako je tomu u soudů, které patří do soustavy soudů ČR podle zákona o soudech a soudcích. K této otázce zaujal Ústavní soud jasné stanovisko: Konstatoval, že se v žádném případě nejedná o orgán veřejné moci a zdůraznil soukromoprávní charakter rozhodčího soudu.
Citace ze zdroje: Rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV.ÚS 174/02, ze dne 15. 7. 2002
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti O., spol. s r.o., zastoupené Mgr. O. P., advokátem, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. Rsp 90/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. Rsp 90/99, kterým byla mj. zavázána zaplatit žalující straně A.M. C., s.r.o. se sídlem v Praze, částku 5,275.268,20 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka uvedla, že k ochraně svých práv vyčerpala všechny procesní prostředky, neboť možnost přezkoumat nález jinými rozhodci ve smyslu § 27 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v rozhodčí smlouvě nebyla dohodnuta. Z opatrnosti podala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 cit. zákona, nicméně je přesvědčena, že důvody ústavní stížnosti jsou jiné, než důvody pro zrušení rozhodčího nálezu uvedené v cit. ustanovení.
Stěžovatelka popsala průběh řízení před rozhodčím soudem, uplatňované nároky a argumentaci stran sporu. Vyjádřila přesvědčení, že napadené rozhodnutí rozhodčího soudu je zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), proti němuž nejsou další procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona přípustné (tudíž že se jedná o ústavní stížnost přípustnou), a tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a patrně i čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Je toho názoru, že napadené rozhodnutí postrádá relevantní skutková zjištění, nevyčerpalo předmět sporu a jeho závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, přičemž poukázala na judikaturu Ústavního soudu. Tím, že rozhodčí soud rozhodoval podle zásad spravedlnosti, namísto podle hmotného práva, zasáhl do jejího práva na soudní ochranu. Stěžovatelka dále obsáhle polemizovala (v části VI. odůvodnění stížnosti) se skutkovými zjištěními rozhodčího soudu a závěry z nich vyvozenými, přičemž dospěla mj. i k názoru, že právní závěry ohledně výše úroků z odůvodnění rozhodčího nálezu v žádné možné interpretaci nevyplývají.
Prof. JUDr. J. S., DrSc., předseda ve věci rozhodujícího rozhodčího senátu, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že je nekonzultoval s ostatními členy bývalého, ve věci rozhodujícího senátu, je projevem jeho osobních názorů a nelze je interpretovat jako stanovisko Rozhodčího soudu ve smyslu § 30 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Senát, který ve věci rozhodoval, byl ustanoven vůlí stran ad hoc a nelze jej ztotožňovat se senátem obecného soudu. Rozhodčí soud je soukromou osobou, která je soudem jen podle názvu, nepatří do soustavy soudů podle zákona o soudech a soudcích a není orgánem veřejné moci. Má povahu odborné organizace zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil. Charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je činností narovnávající ve smyslu § 585 obč.zák. Výsledek pak je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud, kterou mu svěřili. Rozhodčí nález nevydává rozhodčí soud, ale rozhodci. Je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodcem v zastoupení stran uzavřen. Z tohoto pohledu Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není v řízení o ústavní stížnosti pasivně legitimován.
O., spol. s r.o., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že zřizovatelé rozhodčího soudu, jehož rozhodčí nález je ústavní stížností napaden, tj. Hospodářská komora České republiky a Agrární komora České republiky, jsou sdruženími podnikatelů přijatých za jejich členy, a tudíž i orgány těchto komor, jako je rozhodčí soud, nutno považovat za soukromý subjekt, jež nemá atributy orgánu veřejné moci. Z toho důvodu má zato, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), odmítnout, a to z následujících důvodů.
Pokud jde o námitku předsedy ve věci rozhodujícího rozhodčího senátu, týkající se přičitatelnosti rozhodčích nálezů Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, Ústavní soud je toho názoru, že rozhodčí nálezy vydávané rozhodčími senáty nebo jedinými rozhodci, jsou rozhodčími nálezy tohoto soudu, nikoliv jeho rozhodců jako soukromých osob. Tento závěr zjevně plyne ze znění ust. § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, dle něhož "Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi ..., má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud ... .", stejně jako ze Statutu č. OV01/94 a Řádu č. OV02/94 Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, uveřejněných v č. 51/1994 Obchodního věstníku.
Dále se Ústavní soud zabýval otázkou, zda předmětný rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava"), resp. ve smyslu ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), přičemž dospěl k závěru, že Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není orgánem veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu cit. ustanovení Ústavy a zákona. Podle § 1 odst. 2 písm. b) Řádu rozhodčí soud rozhoduje spory, jestliže jeho pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. V tomto směru jeho názor koresponduje s výše uvedenými tvrzeními předsedy rozhodčího senátu, že charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i kdyby dospěl k jinému závěru o povaze rozhodčího nálezu, tedy že rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, byl by nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustnou odmítnout pro nevyčerpání prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na názor vyplývající z usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 460/01, které se otázce povahy rozhodčího nálezu z hlediska § 72 odst. 1 písm. a) zákona vyhnulo a odmítnutí postavilo pouze na samotném zjištění, že stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky k ochraně svých práv, neboť na základě vlastního svobodného rozhodnutí nahradil pořad práva dohodou o respektování rozhodčího nálezu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2002
JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý
soudce zpravodaj
.