Téma: K jednacímu a poplatkovému řádu soukromé arbitrážní společnosti
Právní věta:
„Pokud byl sjednán obsah rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla (Jednací řád, Poplatkový řád), pak se toto ujednání jeví přinejmenším jako neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy. Z obsahu rozhodčí smlouvy není jasné, o jaký dokument se má jednat, a pokud tento dokument nebyl součástí či přílohou rozhodčí smlouvy, jakým způsobem lze zjistit jeho obsah a ke kterému datu je rozhodné znění.“
Komentář:
Správné znění rozhodčí smlouvy ve formě rozhodčí doložky může rozhodovat o správném vedení rozhodčího řízení a platném vydání rozhodčího nálezu. Z uvedené právní věty vyplývá, že vůle stran řešit spory v rozhodčím řízení je jasně dána, ale není určen způsob vedení sporu, protože rozhodčí doložka neobsahovala dokument upravující způsob vedení sporu dle možnosti poskytované § 19 odst. 1 a 3 ZRŘ. Absence ujednání o způsobu vedení sporu (kdy vedení sporu probíhalo dle uvedeného jednacího řádu, který nebyl součástí rozhodčí doložky) může být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) a f) ZRŘ.
Citace ze zdroje: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2312/2007, ze dne 21. 1. 2009
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Moniky Vackové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně U. a. s., zast. JUDr. D. D., advokátem, proti žalované S. s.r.o., zast. JUDr. J. H., advokátem, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 193/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2007, č.j. 8 Cmo 8/2007-126, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2006, č.j. 52 Cm 193/2003-90, se zastavuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2007, č.j. 8 Cmo 8/2007-126, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2006, č.j. 52 Cm 193/2003-90, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. srpna 2006, č.j. 52 Cm 193/2003-90, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 5. srpna 2003 rozhodcem JUDr. L. L., PhD., pod sp. zn. S/2003/01, ve věci S. s. r. o., proti U. a. s., o zaplacení 249.372,84 EUR (výrok I.). Ve výroku II. soud rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a společností F. a.s. byla sjednána smlouva ze dne 30.6.2000 o zřízení konsignačního skladu (dále též jen: „Smlouva“) a dne 15.1.2003 k ní byl sjednán dodatek č. 3, v němž byla mezi účastníky této smlouvy sjednána rozhodčí doložka, podle níž měl spory rozhodovat jediný rozhodce (tři rozhodci), jmenovaný správcem ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení a. s. (dále jen: „Společnost“) podle jednacího řádu Společnosti. Žalovaná (v rozhodčím řízení žalobkyně) získala předmětné pohledávky na základě smluv o postoupení pohledávek, jež byly specifikovány v rozhodčím nálezu v žalované výši. Žalovaná (v rozhodčím řízení žalobkyně) podala dne 18.7.2003 u Společnosti žalobu o zaplacení předmětných částek a příslušenství, žalobkyni (v rozhodčím řízení žalované) byla doručena výzva rozhodce k vyjádření ve lhůtě 7 dnů, přičemž žalobkyně namítla neplatnost rozhodčí doložky, rozhodce však vzápětí ve věci rozhodl, aniž nařídil jednání. Soud prvního stupně uzavřel, že bylo prokázáno, že dodatek č. 3 obsahující rozhodčí smlouvu byl za žalobkyni učiněn osobou ve funkci ředitele nákupu, tedy osobou k tomu oprávněnou ve smyslu § 13 a 15 obchodního zákoníku (dále jen: „obch. zák.“). Rozhodčí smlouvu shledal soud platně uzavřenou i z hlediska jejího obsahu, neboť odkazem na účastníkům známý jednací řád Společnosti byl jednoznačně stanoven způsob určení rozhodce i průběh rozhodčího řízení. Soud prvního stupně dále uzavřel, že žalobkyně nebyla zkrácena na možnosti věc před rozhodci projednat, když byla vyzvána k podání vyjádření ve lhůtě v souladu s jednacím řádem Společnosti a v souladu s tímto jednacím řádem proběhlo řízení bez nařízení jednání. Podle soudu prvního stupně žalobkyně podpisem dodatku č. 3 potvrdila, že se seznámila s jednacím řádem Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. Pokud šlo o vlastní projednání žaloby a rozhodnutí o ní soud uzavřel, že rozhodce při přípravě a projednání sporu a při projednání sporu, jehož výsledkem bylo vydání rozhodčího nálezu, postupoval zcela v souladu s Jednacím řádem Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. Případný nedostatek odůvodnění rozhodčího nálezu v části nákladů řízení podle soudu není důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu a odkázal na znění jednacího řádu Společnosti. Soud prvního stupně rovněž neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že žalované se rozhodčí smlouva netýká a v této souvislosti odkázal na § 524 občanského zákoníku. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud po opakování dokazování dodatkem č. 3 ze dne 15.1.2003 dospěl k závěru, že v projednávané věci účastníci platně uzavřeli rozhodčí smlouvu, která je určitá a srozumitelná, a ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen: „ZRŘ“), účastníci dohodli způsob určení počtu osob rozhodců, když podřídili toto určení výběru, učiněnému správcem seznamu rozhodců, přičemž uvedli, kdo tento seznam vede a stejně tak se podřídili pravidlům tohoto výběru, určujícím počet rozhodců, která jsou uvedena v jednacím řádu Společnosti. Odvolací soud dále uzavřel, že účastníci si dohodli obsah rozhodčí smlouvy v souladu se zákonem odkazem na v ní uvedená pravidla a je bez významu, kým byla tato pravidla vytvořena, protože na tato pravidla je třeba pohlížet tak, jako kdyby byla výslovně dohodnuta samotnými účastníky. Stejně jako se účastníci podřídili režimu rozhodčího řízení, daného jednacím řádem Společnosti, podřídili se i pravidlům pro úhradu rozhodčího poplatku, resp. si taková pravidla dohodli, a to včetně toho, že bude rozhodcem rozhodnuto bez jednání. Odvolací soud konečně dovodil, že skutečnost, že rozhodčí nález neobsahuje odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nemůže vést ke zrušení rozhodčího nálezu. Odvolací soud neshledal důvody pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 ZRŘ, proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a výslovně i proti rozhodnutí soudu prvního stupně) podala žalobkyně dne 23.4.2007 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 12.10.2007 (doručené dovolacímu soudu dne 15.10.2007). Dovolatelka opírá dovolání co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a zároveň vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly legálností vydávání řádů a pravidel Společnosti pro rozhodčí řízení a.s., stejně jako tím, zda jednotlivé řády a pravidla byly součástí rozhodčí smlouvy, když v této bylo pouze konstatováno, že strany s nimi byly seznámeny. Navíc podle dovolatelky není v rozhodčí smlouvě uvedeno, jakého data byly tyto řády vydány, problémem je i to, že jsou vydávány soukromoprávní společností bez existence pravidel pro jejich vydávání, podle dovolatelky takový postup odporuje § 13 ZRŘ. Dovolatelka dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že si účastníci dohodli obsah rozhodčí smlouvy v souladu se zákonem a odkazem na v ní uvedená pravidla a namítá, že nelze platně uzavřít rozhodčí smlouvu odkazem na soukromoprávní arbitrážní centrum, jehož zaměstnanec určí konkrétní osobu rozhodce pro konkrétní spor. Dovolatelka rovněž vytýká, že rozhodčí doložka nebyla platně smluvena, neboť byla ze strany žalobkyně sjednána ředitelem nákupu, který k jejímu uzavření nebyl oprávněn, když podle dovolatelky nešlo o úkon, k němuž při činnosti ředitele nákupu obvykle dochází ve smyslu § 15 odst. 1 obch. zák. Podle dovolatelky je forma rozhodčí doložky neurčitá, jelikož „Pravidla o nákladech rozhodčího řízení a.s.“, jak je uvádí rozhodčí doložka, neexistují.
Dovolatelka navrhuje zrušit rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátit posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovolání lze podat proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud je zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dána přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž potvrzené rozhodnutí bylo prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci, a tohoto ustanovení se také dovolatelka dovolává. Podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné, jestliže není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud shledal právně významnou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. právní otázku, zda je možné, aby arbitrážní společnost, která není stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 ZRŘ, vydávala svůj jednací a poplatkový řád, který by se v případě, že je na něj odkázáno rozhodčí smlouvou či doložkou, aplikoval na příslušné rozhodčí řízení. Dovolací soud tedy dovodil, že dovolání je přípustné.
Dovolání je i důvodné.
Dovolací soud shledal důvodnou námitku dovolatelky napadající závěr odvolacího soudu, že účastníci si dohodli obsah rozhodčí smlouvy v souladu se zákonem odkazem na v ní uvedená pravidla, přičemž je bez významu, kým byla tato pravidla vytvořena, protože na tato pravidla je třeba pohlížet tak, jako kdyby byla výslovně dohodnuta samotnými účastníky. Tento závěr odvolacího soudu je nesprávný zejména proto, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezkoumal, zda vůle stran uzavírajících rozhodčí smlouvu, směřovala k dohodě předpokládané ustanovením § 19 odst. 1 ZRŘ, tedy zda skutečně mezi stranami došlo k dohodě o postupu, kterým mají rozhodci řízení vést, a dále zda mezi účastníky došlo k dohodě předpokládané ustanovením § 19 odst. 3 ZRŘ, podle kterého platí, že rozhodčí řízení je ústní, nedohodnou-li se strany jinak. Jestliže tedy odvolací soud bez dalšího uzavřel, že účastníci si dohodli obsah rozhodčí smlouvy v souladu se zákonem odkazem na v ní uvedená pravidla, aniž by zkoumal, zda projevy vůle účastníků skutečně směřovaly k dohodě o postupu, jakým má být rozhodčí řízení vedeno, včetně dohody o tom, že bude v rozhodčím řízení rozhodnuto bez jednání, je tento jeho závěr nesprávný.
Jestliže byl v daném případě podle odvolacího soudu platně sjednán obsah rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla (Jednací řád pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a.s.), pak se toto ujednání jeví přinejmenším jako neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy, a která na rozdíl od statutů stálých rozhodčích soudů (§ 13 odst. 2 ZRŘ) nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku. V tomto směru je tedy důvodná námitka dovolatelky, že na rozdíl od stálých rozhodčích soudů neexistují pravidla pro vydávání řádů rozhodců ad hoc, takže takové pravidlo může být ze strany tohoto rozhodce či rozhodčího soudu libovolně měněno. Z ustanovení předmětné rozhodčí smlouvy, že strany byly s Jednacím řádem pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a. s. „seznámeny“, jasně nevyplývá, zda projevy vůle stran rozhodčí smlouvy v daném případě směřovaly k dohodě o postupu, jakým způsobem se má rozhodčí řízení vést, ani zjištění, co bylo obsahem této dohody, tzn. zda si např. strany sjednaly, že řízení nebude ústní. Obdobně lze též přisvědčit námitce dovolatelky, že je nejasný obsah ujednání týkajícího se výše a způsobu úhrady rozhodčího poplatku, která podle dodatku č. 3 měla být upravena v „Pravidlech o nákladech rozhodčího řízení a.s.“, se kterým byly smluvní strany seznámeny. Z obsahu rozhodčí smlouvy není jasné, o jaký dokument se má jednat, a pokud tento nebyl součástí či přílohou rozhodčí smlouvy, jakým způsobem lze zjistit jeho obsah, a ke kterému datu je rozhodné jeho znění. Z obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývá, že by se odvolací soud zabýval otázkou, zda projevy vůle účastníků rozhodčí smlouvy směřovaly ke stanovení pravidel postupu, jakým se má řízení vést ve smyslu § 19 odst. 1 a 3 ZRŘ. Jestliže však soud bez tohoto zkoumání uzavřel, že ujednání o pravidlech, podle kterých se má řízení vést a honorovat, bylo účastníky platně ujednáno, je jeho právní posouzení předmětné právní otázky ze shora uvedených důvodů nesprávné.
Pokud jde o námitku dovolatelky, že dodatek č. 3 ze dne 15. 1. 2003 ke smlouvě, obsahující rozhodčí doložku, sjednala osoba ve smyslu § 15 odst. 1 obch. zák. neoprávněná, dovolací soud se ztotožňuje se závěry obou soudů, že ředitel nákupu, který podepsal „základní“ smlouvu o zřízení konsignačního skladu (aniž byla vůči tomu vznesena výhrada), byl oprávněn i k uzavření dodatku; i kdyby zákonné zmocnění v daném případě ředitel nákupu překročil, druhá strana o tomto překročení nevěděla a s přihlédnutím k uvedeným konkrétním okolnostem ani nemohla vědět (§ 15 odst. 2 obch. zák.)
Dovolací soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení bude třeba zkoumat projevy vůle účastníků rozhodčí smlouvy z pohledu, zda mezi nimi došlo k dohodě o postupu, kterým se má řízení vést, včetně dohody stran o tom, že řízení nebude ústní, a dohody o úhradě nákladů rozhodčího řízení. Pokud by k této dohodě mezi účastníky nedošlo, byl by důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) a f) ZRŘ.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2006, č.j. 52 Cm 193/2003-90, dovolání přípustné není.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2006, č.j. 52 Cm 193/2003-90, který byl dovoláním ve výrocích I. a II. výslovně napaden, však rozhodnutím odvolacího soudu není. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, což ostatně dovolatelka v dovolání nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je zásadně odvolání, jež bylo dovolatelem proti prvostupňovému rozsudku v dřívější fázi řízení rovněž podáno. Občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 112, sv. 14, roč. 1997). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto také o nákladech dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2009
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu