Téma: K platnosti blankosměnky při nesprávně vyplněné směnečné sumě
Právní věta:
„Skutečnost, že směnečná suma byla do blankosměnky doplněna v nesprávné výši, není důvodem neplatnosti směnky.“
Komentář:
Dle § 10 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře nebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. S tímto ustanovením zákona koresponduje citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. V daném případě nebyla tvrzena ani dokazována zlá víra ani hrubá nedbalost majitele směnky, k chybnému vyčíslení směnečné sumy došlo v důsledku neplatnosti některých ujednání stran ohledně příslušenství zajišťované pohledávky.
Citace ze zdroje: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 680/2008, ze dne 28. 5. 2009
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. září 2006, č. j. 42 Cm 70/2004 85, zamítl žalobu o zaplacení 137.999,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), „určil ustanovenému advokátu Mgr. T. G. odměnu a náhradu hotových výdajů částkou 27.593,- Kč“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Odůvodnění:
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ na základě smlouvy o půjčce ze dne 10. října 2002, č. 49856/03010, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanými (dále jen „smlouva“), poskytla žalobkyně žalovaným 98.016,- Kč, kterou se žalovaní zavázali zaplatit ve dvacetičtyřech splátkách po 4.084,- Kč, s tím, že za poskytnutí půjčky byla sjednána odměna 34.012,- Kč a „účtován poplatek“ 1.500,- Kč;
2/ dne 10. října 2002 vystavil první žalovaný blankosměnku, v níž nebyly vyplněny údaje směnečné sumy a data splatnosti, a kterou avalovala druhá žalovaná;
3/ žalovaní podepsali „směnečné vyplňovaní prohlášení, kterým zmocnili žalobkyni, aby v případě prodlení se splácením „úvěru“ doplnila na „směnku“ libovolné datum splatnosti a směnečnou sumu odpovídající „výši dluhu“ (rozuměj dluhu ze smlouvy);
4/ na úhradu půjčky byly zaplaceny tři splátky po 4.084,- Kč;
5/ směnečná suma 137.999,- Kč, „sestává“ z nesplaceného „úvěru“ 85.764,- Kč, úroků z prodlení 3.227,- Kč a smluvní pokuty 49.008,- Kč.
Na tomto základě uzavřel, že ve smlouvě bylo platně ujednáno „půjčení peněz“ (částky 98.016,- Kč „snížené o neurčitou odměnu 34.012,- Kč“), „režim měsíčního splácení a výše měsíční splátky“; „náklady věřitele“ byly „uvedeny neurčitě a nesrozumitelně, a tedy neplatně“. Jelikož žalobkyně vypočetla „dlužnou částku podle neplatných ujednání o odměně a majetkových sankcích a do směnky vyplnila částku, jež nemohla odpovídat tehdy aktuálnímu dluhu žalovaných ze smlouvy, tedy v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením, závazek žalovaných ze směnky platně nevznikl“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. září 2007, č. j. 5 Cmo 51/2007-127, (mimo jiné) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ve vztahu ke druhé žalované tak, že jí uložil zaplatit žalobkyni 52.960,- Kč s 6% úrokem od 20. května 2003 do zaplacení.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I § 10 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) - na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že smlouva je v části týkající se „půjčení peněz a měsíční splátky“ platná. „Za základ pro stanovení výše dlužné částky“ vzal „skutečně poskytnutou“ půjčku 62.704,- Kč, „zvýšenou o úroky za dobu sjednaného úročení v předpokládaném rozsahu dvacetičtyř měsíců“, v sazbě 2 % ročně (dle diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy), tedy o celkem 4 %, tj. úhrnem 65.212,- Kč. Po snížení o zaplacené splátky 12.252,- Kč tak byla žalobkyně oprávněna doplnit „do směnky“ směnečnou sumu 52.960,- Kč.
Výhradu druhé žalované ohledně nedostatku svobody vůle při podpisu směnky a neplatnosti „tohoto úkonu“ (§ 37 občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“) shledal neopodstatněnou. Přitom akcentoval, že o případ „přímého fyzického donucení“ nešlo, přičemž „se mohlo jednat o bezprávnou výhrůžku manžela druhé žalované jako třetí osoby, avšak muselo by být prokázáno, že majitel směnky o tom věděl a využil toho“. „To však nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, namítajíc, že smlouva je neplatná pro nesrozumitelnost, když z ní jasně nevyplývají práva a povinnosti stran. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně částečné platnosti smlouvy, když „není jasné kritérium, dle nějž z napadené smlouvy oddělil platné a neplatné části“. Současně setrvává na námitce, podle níž byl „podpis na smlouvě a směnce činěn výhradně za účelem eliminace možného násilí ze strany prvního žalovaného bez jakékoli vůle uvedené závazky převzít“. „K neplatnosti právního úkonu z tohoto důvodu není třeba, aby žalobkyně o takovém psychickém donucení věděla a využila jej“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání druhé žalované je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); není však důvodné.
Ačkoli dovolatelka výslovně neodkazuje na žádný z v úvahu připadajících dovolacích důvodů, posuzováno podle obsahu, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
K námitkám dovolatelky ohledně neurčitosti a nesrozumitelnosti ujednání smlouvy co do výše „půjčené“ částky a podmínek jejího vrácení Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že podle ustálené soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 35/2001 a 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je projev vůle nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Neurčitý je projev vůle tehdy, je-li nejistý jeho obsah, to jest - mimo případů, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit.
V případě smlouvy o nesrozumitelný právní úkon z hledisek výše uvedených jít nemůže, když vůle jednajících stran je ve smlouvě projevena způsobem, ze kterého je zřejmé jak poskytnutí peněžních prostředků v konkrétní výši žalobkyní prvnímu žalovanému, tak i závazek prvního žalovaného k vrácení těchto finančních prostředků ve sjednaných splátkách. V tomto rozsahu smlouvu Nejvyšší soud neshledává ani neurčitou, když její strany obsah vůle stanovily jednoznačným způsobem a závěr odvolacího soudu v tomto směru plně koresponduje s výkladovými pravidly určenými ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. a zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Smlouvu jako celek pak nečiní neplatnou ani ujednání ohledně smluvní pokuty, „vzdání se práva předem“, „roční procentní sazby nákladů na poskytnutí půjčky“ a „postupu žalobkyně při zrušení závazku ze smlouvy“ a o „smluvní odměně“, když z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu (§ 41 obč. zák.) [k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2005, pod číslem 13]. O neplatnost smlouvy jako celku by nešlo ani v případě, že by tato byla posouzena nikoli jako smlouva o půjčce podle ustanovení § 657 obč. zák., nýbrž jako smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku (k tomu viz např. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, jakož i ustanovení § 6 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je přitom správné i ve výkladu ustanovení čl. I § 10 směnečného zákona, včetně závěru o platnosti směnky, když skutečnost, že směnečná suma byla do blankosměnky doplněna v nesprávné výši, důvodem neplatnosti směnky není.
Konečně Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou ani výhradu dovolatelky ohledně absence svobody vůle při podpisu smlouvy a směnky pro bezprávnou výhrůžku (k definici bezprávné výhrůžky viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1999, pod číslem 12) ze strany prvního žalovaného. Závěr, podle něhož je právní úkon absolutně neplatný pro nedostatek svobody vůle z důvodu bezprávné výhrůžky ze strany třetí osoby jen tehdy, jestliže druhá strana právního úkonu o této skutečnosti věděla či vědět musela a využila ji, odpovídá právní teorii (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str.317) i rozhodovací praxi (k tomu viz např. důvody rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. února 2001, sp. zn. II. ÚS 315/2000 a Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud (při absenci jiných vad, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti) dovolání druhé žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo zamítnuto a dovolatelce vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 8.155,- Kč podle ustanovení § 3, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a celkem činí 8.455,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.