Téma: K exekučnímu vymáhání dluhu několika samostatnými návrhy
Právní věta:
„Domáhá-li se oprávněný exekuce ukládající peněžité plnění, soud zkoumá, zda výše vymáhané částky odpovídá částce přiznané podkladovým rozhodnutím. Oprávněný může vymáhat nižší částku, zákon ani nevylučuje, aby vymáhal přiznanou částku několika návrhy. V takovém případě se nabízí možnost spojit věci ke společnému řízení (§ 112 o. s. ř.).
Nedojde-li k tomu, spočívá obrana povinného proti podávání několika samostatných návrhů k vymáhání částky přiznané jedním exekučním titulem v podání námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, protože uvedeným postupem se zvyšují náklady exekuce, a účelnost jejich vynaložení je proto třeba pečlivě zvažovat.“
Komentář:
Zákon nevylučuje možnost, aby se oprávněný domáhal svojí pohledávky pro částku nižší, než je přiznána exekučním titulem. Obdobně zákonem není vyloučena možnost požadovat úhradu z jednoho exekučního titulu v rámci více řízení; námitka oproti nezákonnému postupu neuspěje, neboť se jedná o právo oprávněného. Lze ale namítat účelnost vynaložení nákladů exekuce. Prakticky to znamená, že věřitel může uplatnit exekuční titul ve více řízeních, dlužník (povinný) může namítat pouze účelnost nákladů exekuce, které se tímto postupem zásadně zvyšují.
Citace ze zdroje: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1473/2008, ze dne 23. 7. 2009
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněného V. T., zastoupeného advokátem, proti povinné S. I., a.s., zastoupené advokátem, pro 3 302,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 Nc 1314/2006, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2007, č. j. 69 Co 192/2007-23, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud shora označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 8. 9. 2006, č. j. 73 Nc 1314/2006-7, kterým obvodní soud nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 7. 6. 2006, č. j. 9 C 45/2005-74, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 3 302,25 Kč, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, exekuci na majetek povinné a jejím provedením pověřil soudního exekutora. Dospěl k závěru, že všechny podmínky pro nařízení exekuce byly splněny a že námitka, že se oprávněný domáhá nižší částky, než mu byla exekučním titulem přiznána, není důvodná, byť se oprávněný domáhá zbývající části v jiném exekučním řízení.
V dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 30.6. 2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), povinná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedla, že rozsudkem, jenž je podkladem pro nařízení exekuce, jí bylo uloženo, aby oprávněnému a V. T. zaplatila 8604,50 Kč. Protože rozhodnutím nebyla založena věřitelská solidarita, dluží oprávněnému 4302,25 Kč. Oprávněný požaduje v tomto řízení 3302,25 Kč, zbylou částku 1000 Kč požaduje v exekučním řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 73 Nc 1319/2006. Podle názoru povinné nelze pravomocně přiznanou částku takto rozdělovat. Jestliže oprávněný svévolně pravomocně přiznanou částku rozdělil a pro vymožení obou těchto částek navrhuje nařízení exekuce, trpí jeho podání vadou, pro kterou by mělo být vráceno k doplnění nebo odmítnuto. Povinná považuje postup oprávněného za zneužití výkonu práva, kterému mělo být soudem prvního stupně zabráněno. Proto přisuzuje napadenému usnesení po právní stránce zásadní význam, jejž spojuje s otázkou, zda je možno pohledávku, přiznanou jako celek, vymáhat soudní cestou po částech. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí (a takovým rozhodnutím napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho obsahu je), přípustné, jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ačkoliv povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, přednesla, hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky nelze dospět. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), tak v dané věci nemůže jít, neboť není dán podklad pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázky vykonatelnosti exekučního titulu uplatnil právní názor nestandardní, tedy vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Domáhá-li se oprávněný exekuce ukládající peněžité plnění, soud zkoumá, zda výše vymáhané částky odpovídá částce přiznané podkladovým rozhodnutím. Oprávněný může vymáhat nižší částku, zákon ani nevylučuje, aby vymáhal přiznanou částku několika návrhy. V takovém případě se nabízí možnost spojit věci ke společnému řízení (§ 112 o. s. ř.). Nedojde-li k tomu, spočívá obrana povinného proti podávání několika samostatných návrhů k vymáhání částky přiznané jedním exekučním titulem v podání námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, protože uvedeným postupem se zvyšují náklady exekuce, a účelnost jejich vynaložení je proto třeba pečlivě zvažovat.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 218 c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu Hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2009
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu