03.11.2014 - Otazníky nad neplatným určením rozhodce třetí stranou
Období předcházejícího půl roku bylo velice bohaté na novou judikaturu týkající se neplatnosti rozhodčích doložek. Příčinu této “judikatorní smršti“ lze hledat zejména v publikaci usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013, jehož závěry významně posunuly pohled na efektivitu ad hoc rozhodčího řízení se spotřebitelem respektive výkonu rozhodčího nálezu vydaného v takovém řízení. Cílem tohoto článku nebude znovu rozebírat výše zmíněný judikát, nýbrž poukázat na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu z nedávné doby, které na tento judikát navazuje, a které je z mého pohledu zásadní, neboť popírá principy běžné v zahraničí v přístupu k rozhodčímu řízení.
Podstata problémového rozsudku
Judikátem, na který chceme upozornit, je rozsudek Nejvyššího soudu spis. zn. 23 Cdo 1112/2013, ze dne 28. 11. 2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2014 pod č. 35 („Rozsudek“), kterým bylo rozhodnuto o absolutní neplatnosti rozhodčí doložky. Právní věta rozsudku zněla následovně: „Rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, jestliže rozhodčí nález nevydal rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona.“
Jak vyplývá z velmi stručného odůvodnění rozsudku, absolutní neplatnost rozhodčí doložky podle ustanovení § 39 obč. zák. soud dovodil pouze proto, že jediný rozhodce ad hoc nebyl v rozhodčí doložce určen jmenovitě, ale odkazem na právnickou osobu soukromého práva. Rozhodčí doložka konkrétně stanovila, že jediný rozhodce ad hoc bude jmenován předsedou dozorčí rady společnosti Sdružení rozhodců a.s. Šlo tedy o klasický případ, kdy si strany dohodly způsob určení rozhodce tak, že rozhodce jmenuje třetí strana. Dále je třeba dodat, že rozhodčí doložka v daném případě neodkazovala na pravidla rozhodčího řízení vydaná soukromoprávním subjektem (jako tomu bylo v jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu).
Možnost stran dohodnout se na určení osoby rozhodce prostřednictvím třetí osoby je přitom zcela v souladu s běžnou mezinárodní praxí. Dohodu stran na určení rozhodce třetí osobou dále výslovně připouští i zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů (ZRŘ). I když nutno přiznat, že ustanovení § 7 ZRŘ tak výslovně stanoví až od 1. 4. 2012, tj. po datu sjednání předmětné rozhodčí doložky. Nedostatek výslovné úpravy v ZRŘ v době sjednání předmětné rozhodčí doložky však nic nemění na tom, že určení rozhodce třetí stranou bylo a je v rozhodčím řízení standardně akceptováno.
Pokračování článku advokátní kanceláře Weinhold Legal, v.o.s. najdete na portálu Epravo.cz.