23.09.2013 - NOVELA OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU A SPLATNOST FAKTUR
S účinností od 1. července 2013 platí novela zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, vycházející ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. Tato novela, jejímž základním cílem je přinést další mechanismy na zlepšení platební morálky odběratelů a na ochranu dodavatelů zboží a služeb, přináší vedle maximální doby přejímky, zvýšení zákonných úroků z prodlení a zavedení sankce kryjící náklady spojené s vymáháním pohledávky také omezení maximální doby splatnosti faktur.
Před účinností novely byla splatnost faktur v obchodních závazkových vztazích upravena v dnes již zrušeném § 369a obchodního zákoníku, dle kterého byla dispozitivně stanovena třicetidenní splatnost, přičemž smluvní strany si mohly splatnost dohodnout zcela odlišně. Taková dohoda však nesměla být zjevně zneužívající ve vztahu k dodavateli. Novela řeší uvedenou problematiku v § 340 obchodního zákoníku v situacích, kdy si smluvní strany splatnost nesjednají, v porovnání s předchozí úpravou obdobně. Avšak zcela odlišně řeší předmětnou problematiku pro případ sjednání splatnosti přímo dohodou smluvních stran. Pro účely takové dohody jsou zákonem stanoveny maximální doby splatnosti, přičemž sjednání delší splatnosti nad rámec zákonného limitu je vyjma zákonem předvídaných situací absolutně neplatné.
Ustanovení § 340 odst. 3 obchodního zákoníku upravuje splatnost, jež není smluvně upravena, v závazkových vztazích mezi podnikateli týkajících se jejich podnikatelské činnosti následovně:
„(3) Cenu za dodávku zboží nebo poskytnutí služeb ve vztazích podle § 261 odst. 1 nebo závazku dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu dlužníkovi je dlužník povinen zaplatit do 30 dnů
a) ode dne, kdy mu byla doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy,
b) i bez výzvy k plnění
1. ode dne doručení zboží nebo poskytnutí služby, není-li možné určit den doručení faktury nebo jiné výzvy podobné povahy, nebo bude-li mu doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy dříve, než zboží nebo služba,
2. ode dne převzetí, bylo-li ujednáno převzetí zboží nebo služby, popřípadě ověření, zda byl závazek řádně splněn, a jestliže mu bude doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy před převzetím nebo ověřením zboží nebo služby.“
Výše uvedenou dobu splatnosti lze však dle § 340 odst. 4 obchodního zákoníku dohodou smluvních stran (podnikatelů) bez jakýchkoliv problémů prodloužit, pokud není na straně odběratele (dlužníka) veřejný zadavatel, ale maximálně na 60 dnů. Pokud by si smluvní strany sjednaly splatnost delší, pak by taková dohody byla platná pouze v případě, že nebude vůči dodavateli (věřiteli) hrubě nespravedlivá.
Žádný problém samozřejmě nenastává v situaci, kdy věřitel delší než šedesátidenní splatnost akceptuje bez jakýchkoliv sankcí, čímž potvrzuje, že ujednání o splatnosti nepovažuje za hrubě nespravedlivé. Pokud by však věřitel takové ujednání o době splatnosti neakceptoval, prohlásil ho za neplatné a na základě toho vyžadoval úroky z prodlení ode dne následujícího od uplynutí zákonné třicetidenní doby splatnosti, bylo by pouze a jen na dlužníkovi prokázat, že ujednání není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé. Je zřejmé, že by věřitel pravděpodobně dosáhl úroků z prodlení, ale nepochybně by to byla poslední zakázka, kterou s příslušným odběratelem uzavřel.
Jak posoudit hrubou nespravedlnost, to bude zajisté otázkou výkladu. Podle novelou prováděné směrnice by se mělo předmětnou úpravou zamezit zneužívání smluvní svobody v neprospěch věřitelů. Za takové zneužití lze pak považovat situace, kdy smluvní ujednání týkající se splatnosti, jakož i sazby úroků z prodlení či náhrady nákladů spojených s vymáháním, není opodstatněné podmínkami stanovenými pro dlužníky nebo slouží především jako vnější zdroj financování dlužníka na úkor věřitele. Zejména přímé vyloučení nároku věřitele na účtování úroků z prodlení by mělo být vždy považováno za hrubě nespravedlivé, zatímco vyloučení nároku na náhradu nákladů vynaložených k vymáhání konkrétní pohledávky by mělo být považováno za hrubě nespravedlivé pouze tehdy, neprokáže-li dlužník opak. Při posuzování hrubé nespravedlnosti je pak nutno zkoumat veškeré okolnosti daného případu, zejména jakékoliv hrubé porušení obchodních zvyklostí nacházejících se v rozporu s dobrou vírou a poctivým obchodním stykem, povahu zboží či služby a skutečnosti, zda má dlužník vůbec důvod odchýlit se od zákonných limitů.
Pokud by se do postavení dlužníka dostal veřejný zadavatel, předvídá novela pro tuto situaci jiný postup. Dle § 340 odst. 6 obchodního zákoníku platí: „Je-li dlužníkem veřejný zadavatel, dobu splatnosti delší než 30 dnů lze ujednat jen tehdy, pokud je to odůvodněno povahou závazku a doba splatnosti nepřesahuje 60 dnů, přičemž den doručení faktury nebo jiné výzvy obdobné povahy nesmí být předmětem smluvního ujednání;… Ustanovení věty první se použije i na vztahy mezi věřitelem a subdodavatelem, plní-li věřitel závazek veřejnému zadavateli prostřednictvím subdodavatele.“ V tomto případě si však strany nemohou dohodnout splatnost delší než 60 dnů, jak tomu bylo v závazkových vztazích mezi podnikateli nezahrnujících veřejného zadavatele.
Na závěr je třeba uvést velmi zajímavou skutečnost, a to, že v případě ujednání stran, dle kterého bude dohodnuto plnění ve splátkách, se žádné z výše uvedených omezení neužije. Sjednání splátek za účelem úhrady dluhu je tak vítanou možností veřejných zadavatelů, jak se vyhnout omezením novely.