13.06.2012 - Nový zákon o mediaci byl publikován ve Sbírce zákonů
Ve středu 13. června 2012 byl ve Sbírce zákonů publikován nový Zákon o mediaci a o změně některých zákonů. O vývoji jeho schvalovacího procesu jsme vás už informovali, zde nyní naleznete podrobnější informace o obsahu zákona.
Mediační zákon zavádí na základě zahraničních zkušeností a doporučení do českého právního prostředí institut mediace a osoby mediátora. Mediátor je zde nestranným odborníkem, který při mediaci asistuje sporným stranám v jejich vyjednávání, zprostředkovává a usměrňuje jejich komunikaci tak, aby byly schopny dosáhnout oboustranně akceptovatelné dohody. Samotná mediace je jako metoda mimosoudního řešení sporů prověřená a účinná – studie její úspěšnosti ze zahraničí uvádějí, že vede k vyřešení sporu ve více než 70 % případů.
Cílem zákona o mediaci je nabídnout sporným stranám možnost svůj spor rychle, kultivovaně a hlavně mimosoudně vyřešit. Vláda si od praktického využívání mediace slibuje, že uleví přetíženým soudům. Předmětem mediace přitom může být jakýkoli soukromoprávní konflikt (občanskoprávní, obchodní, rodinný, pracovní, dokonce i správně právní), který zákon nezakazuje řešit dohodou stran. K zahájení mediace postačí pouhé uzavření dohody o provedení mediace mezi stranami a mediátorem, kterého si vyberou. V této dohodě je třeba (mimo další náležitosti stanovené zákonem) zejména označit strany sporu a vymezit spor samotný, aby bylo zřejmé, ohledně kterých práv dochází ke stavění lhůt. Výsledkem mediace je mediační dohoda, která mezi stranami upraví práva a povinnosti. Jde o soukromoprávní smlouvu; aby byla exekučním titulem, musí ji soud schválit jako smír, případně musí být sepsána ve formě notářského či exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti.
Pokud to bude soud považovat za vhodné, může nařídit účastníkům řízení tzv. první setkání s mediátorem. I tohoto mediátora si budou moci účastníci sami vybrat (pouze pokud tak neučiní dostatečně rychle, vybere ho soud).
V určitých případech může být na místě využití mediace nejprve zvážit a případně doporučit jinou metodu řešení daného sporu. Jde především o situace, kdy některá ze sporných stran je závislá na drogách či alkoholu, užívá proti druhé straně hrozeb či násilí, jedna ze stran se odmítá zapojit do mediace nebo chce, aby rozhodl soud.
Zákon o mediaci upravuje pouze činnost zapsaného mediátora, který musí být řádně vyškolen, složit zkoušku mediátora a splnit další kvalifikační předpoklady (např. vysokoškolské magisterské vzdělání). A hlavně musí být zapsán v seznamu mediátorů, který povede Ministerstvo spravedlnosti. Pokusit se o smíření sporných stran může i jiná osoba, avšak využití zapsaného mediátora bude mít nesporné výhody. Stát především garantuje, že zapsaný mediátor bude náležitě odborně vyškolen a bude bezúhonný. Zahájení mediace za asistence zapsaného mediátora povede ke stavění běhu promlčecích a prekluzivních lhůt. Zapsaný mediátor bude též ze zákona vázán mlčenlivostí o všem, co se při mediaci dozvěděl.
Právě zákonem uložená povinnost mlčenlivosti mediátora je klíčová pro úspěšnou realizaci mediace. Mediátor běžně vede jednání se všemi spornými stranami najednou – zde však můžeme narazit na obavu stran, aby neprozradily něco, co by mohlo být proti nim zneužito. Proto mediace počítá s tzv. caucusem, což je oddělené jednání mediátora pouze s jednou stranou. Informace z caucusu přitom může mediátor sdělit dále jen se svolením jejich poskytovatele. Tyto informace bývají často rozhodující pro usměrňování stran k dosažení dohody a mohou po celou dobu mediace zůstat známé jen mediátorovi a straně, která mu je sdělila. Zákonná povinnost mlčenlivosti mediátora chrání tyto informace před vyzrazením, a mediátora proto nelze předvolat k soudu jako svědka.
Je škoda, že ministerstvo nesebralo odvahu k tomu, aby zavázalo povinností mlčenlivosti i sporné strany, které se účastní mediace, jako je to běžné v zahraničí. Ochrana důvěrných informací tak bude ve větší míře ležet na mediátorovi, který bude muset přebíhat z místnosti do místnosti od jedné sporné strany ke druhé. Vážnější problém, ale představuje oslabení ochrany důvěrných informací v případě mediátorů, kteří nejsou zároveň advokáty. Dohled nad činností mediátorů (neadvokátů) vykonává Ministerstvo spravedlnosti podle zákona o státní kontrole, který bohužel obsahuje významné možnosti prolomení povinnosti mlčenlivosti. U mediátorů (advokátů) toto riziko nehrozí, protože na ně se vztahuje zákon o advokacii.
Podrobnější informace k zákonu naleznete např. v článku mediátora Roberta Cholenského publikovaném v Satisfakci 1/2012, z nějž čerpá i text této aktuality. Účinnosti zákon o mediaci nabude dne 1. září 2012.